Zrůdné rozhodnutí
13. 7. 2011
On byl vždy sám. Osud si s ním pěkně pohrával. Byl to jen malý kluk ve velkém světě, který chtěl poznat jaké to je, když ti někdo řekne „Mám tě rád.“, chtěl mít kamarády, kteří by si s ním rádi hráli a chtěl milovat. To se mu ale nikdy nesplnilo a už nesplní. Každý se mu vyhýbal, každý ho nenáviděl a pohrdal jím, ale on sám vůbec nevěděl proč. Život je krutý, ale že až takhle? Každý ho nazýval zrůdou, zavírali ho do tmavých sklepů, věznili ho jen tak, pro zábavu. Ale on to vůbec jako zábavu nebral. Nikdo ho neuznával, všichni chtěli aby ho pohltila samota, aby odešel a zůstal na světě sám. Jako kdyby už sám on narození nebyl. On neustále brečel, ale nikdo si ho nevšímal. Lidé jsou opravdu sobečtí. Jediná otázka, která mu zněla v hlavě je „Proč?“ Nedokázal si na to odpovědět. Vždyť vlastně nikomu nic neudělal! Všem je jedno, že trpěl. Ano, úplně všem. Nikdy nepoznal nikoho, kdo by mu podal pomocnou ruku, nepoznal opravdového přítele. Jediné co měl, byl jeho otec. Otec, kterého měl moc rád. Jenže to byl právě jeho otec, kdo na něj poslal muže, aby ho zabili. Byl to jeho vlastní táta. On to ale nevydržel. Jeho otec si za takový čin zasloužil smrt .. „Chcípni!“ zařval na něj a se slzami v očích ho zabil. Ale nebyly to slzy smutku, ale radosti a blaha. Nakonec rozhodla právě ta smrt. To ona ho změnila a udělala z něj opravdovou zrůdu. Takovou, za jakou ho předtím měli všichni lidé. To blaho byl úžasně nepopsatelný pocit. On musel zabíjet. Zabíjení se zanedlouho stalo jeho každodenním chlebem. Zabíjel kohokoliv, lidi na počkání, i zvířata. A takhle žil. On stále toužil po krvi, čím dál tím víc. Už stokrát tomu chtěl zabránit, ale nešlo to! Smrt se stala jeho drogou. Vždy, když večer usínal, zjevily se mu před očima tváře lidí a zvířat, které zabil. Bylo mu ze sebe špatně, a několikrát to už nevydržel, a pozvracel se. Říkal si, že je zrůda. Byl jako v pasti. Rozum mu říkal nedělej to, ale tělo po tom toužilo. Vzpomínky na dětství v něm vyvolávaly potřebu, se všem takhle pomstít. I přes to všechno dál zůstával sám. Jednou se tak ploužil po lesní cestičce a hledal něco, nebo někoho na ukojení svého hladu. Už dlouho nikoho nezabil. Když v tom svou kořist uviděl. Byl to malý chlapec, hnědovlasý a hnědooký. Už už se chystal, když v tom za ním chlapeček přiběhl a zatahal ho za rukáv. „Kamaráde? Půjdeš se mnou?“ usmál se a svýma hnědýma očima na něj hodil „psí“ pohled. Klučina se stal jeho jediným přítelem. Dny spolu vydrželi chodit a povídat si. Stal se jeho oporou, a podal mu pomocnou ruku. On to takhle vydržel pár dní. Ale jednou, večer si vzpomínal na tu slastnou chuť smrti, a zatoužil. Byla už tma a klučík spal. On se tedy vydal na noční lov. Všechny zvířátka ale spala a lidé taky. Jediný, kdo byl na dosah byl klučík. „Máš příležitost! Zadus ho!“ ozvalo se kdesi v něm. On k němu přišel a … Popadl ho za krk a začal ho pevně svírat. Mačkal čím dál tím víc, bez přestávky. Cítil jak mu tluče srdce, ale on se na něj přeci jen smál, přitom jak ho dusil. Nakonec pustil. Sklonil hlavu a padl na kolena. Klučík nedýchal a netepalo mu srdce. Jeho slzy jako z dětství dopadaly na suchou zem, a jeho uslzenou tvář ozařovalo jen stříbřité měsíční světlo. On ale nechtěl bít pořád zrůda. On, ani jeho písek to tak nechtěli. Vzal kunai … a probodl si srdce.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář